BOJ O PŘEŽITÍ 7.dubna – 9.dubna 2006
Den 1.
Naše kmeny byly uskupeny v Neratovicích u kašny před městským kinem. Plni očekávání jsme napjatě vyčkávali první pokyny. Úkol byl jasný už po první větě: ‚Tady máte obálky, ze kterých se dozvíte víc.‘ Nebyl čas nazbyt a tak jsme rychle rozložili papíry na lavičku. ŠIFRY. Další pokyny byly zapsány v Morseově abecedě a mnoha dalších šifrách. Pustili jsme se do luštění. Ze spousty nových informací jsme si vybrali ty nejdůležitější. Máme se co nejrychleji a za co nejméně peněz dostat na Albertu. Háček se objevil po vyluštění několika dalších slov. Část skupiny bude němá a další slepá. Napjetí se zvyšovalo. Kdo bude slepý? Losovalo se z karet. Za chvíli bylo jasno. Role rozdány. Ale k čemu leží na zemi ten provaz? I tato záhada měla být za chvíli odhalena. Svázali náš kmen k sobě. Vlastně jsme si vše ani nestačili promyslet a říct si jak se budeme dorozumívat, kudy půjdeme …… Veškeré problémy museli jít stranou. Spěchali jsme na autobus. A první problém na sebe nenechal dlouho čekat. Kdo koupí lístky?! Ten, který šel první do autobusu mohl vidět, ale nesměl mluvit. Ten druhý to měl naopak. Pár prvních okamžiků v autobuse bylo rozpačitých, ale po mírném postrčení slepý Kovboj pochopil, že nastoupil do autobusu směrem na Mělník a tak řekl o lístky pro celý kmen. V úzkém prostoru uličky autobusu jsme se dopravili na autobusové nádraží na Mělníku. Samozřejmě se během cesty objevila další překážka. Vzpomněli jsme si se Seržou, že kluci určitě neví na jakou jedeme stanici z Mělníka. Měli jsme dvacet minut na to, abychom vymysleli, jak si řekneme o lístky, když ti co znají cíl nemohou mluvit a ti co mluvit mohou zase neví kam se má jet. Zbyla nám jediná varianta. Napsali jsme vzkaz řidiči autobusu: ‚Vážený pane řidiči. Omlouváme se ale hrajeme hru a nemůžeme mluvit. Tak prosím 4x do Bosyně.‘ I když to řidiči trvalo delší dobu než pochopil, podařilo se nám úspěšně odcestovat. Cesta vesnicí probíhala klidně. I když kluci museli odpovídat na všetečné otázky a poznámky místních obyvatel. Ale netrvalo to dlouho neboť vesnice za chvíli končila a my se ocitli na začátku prudkého sestupu dolů na Harasov. Cesta byla mírně rozbahněná a my nemohli kluky, kteří neviděli, varovat před žádným nebezpečím. Vše záviselo na naší schopnosti spolupráce. Dokážeme se domluvit i bez slov a bez očí?! Byla to výzva a ta se přijímá s otevřenou náručí. Strastiplná cesta po blátě, kamenech, mezi keři a ještě ke všemu připoutáni k sobě. V našich srdcích pulsovalo napětí z toho co nás čeká za další zatáčkou. HARASOV. Nešlo vyslovit naši radost z toho, že vidíme Albertu, ale to nevadilo. Cílová rovinka a vítězství jsme měli v kapse. Byli jsme rádi že jsme tu. Odměnou za snahu nám byl výběr lůžek a sekera. Za chvíli došly do Alberty zbylé dva kmeny. Ty se podělili o zbylá lůžka a otvírák na konzervy a vývrtku. Hned po ubytování se konal první brífing. Další úkol nás dost zaskočil. ‚Zbalte si bágly tak, aby v nich zbylo veškeré vaše oblečení a spacák. Vlastní si můžete nechat jen spodní prádlo a boty. Máte na to deset minut.‘ Sebrali jsme se a pustili se do balení. Naše batohy dostali čísla. Losování? My si budeme losovat batohy?! Opravdu. Po rozlosování batohů a věcí v nich jsme se převlékli do nově získaných věcí. Tak dobrá. Máme věci ve kterých se necítíme jako ve své kůži, ale proč? Další instrukce zní: ‚Nyní bude módní přehlídka. Moderovat každý model bude majitel věcí.‘ Zprvu jsme se po sobě nejistě rozhlíželi, ale za chvilku nebyl problém si módní přehlídku užít. Po vyvrcholení přehlídky jsme se krapet uklidnili u hry ATIVITY. Každý kmen hrál za sebe. Vyčerpáni po cestě, moderování a chůzi po molu jsme se museli soustředit na kreslení, pantomimu a hlavně na to co povídat. Vyhráli PINDÍCI (Šáfa, Mesány, Honza, Sysel). Závěr dne jsme strávili nad hrou Carcassonne. Alespoň jsme si mysleli, že zbytek dne. Pár minut po té, co jsme šli spát, nás čekala rozcvička. O půlnoci. Pak jsme dostali poslední rozkaz dne: ‚Nyní si můžete vzít zpět své vlastní věci. I spacáky. A spát.‘
Den 2.
Započal se velmi brzy. Budíček byl nesnesitelný, ale za to nás rychle probral. Snídal pouze ten, který neváhal vylézt co nejrychleji z vyhřátého spacáku. Teplá káva a chléb nám pomohli vypořádat se s chladným prostředím. Dívali jsme se do očí svým ‚nepřátelům‘ a tyto pohledy nám stačily k uklidnění. Všichni jsme na tom byli stejně. Mátožné pohyby, roztřesené ruce a oči, které přes rozespání nevidí. Rychlá snídaně byla ukončena prvními příkazy: ‚Pokliďte si na pokojích a připravte se na plnění prvních úkolů.‘ Rozešli jsme se ke svým lůžkům a začali uklízet. Za krátkou chvíli se ozval hlas, který volal už tak známé slovo ‚brífing‘. Etapy začaly. Dlouhotrvající boje. Neúprosní protivníci. Touha vyhrát. To vše nás čekalo a s tím vším jsme se potýkali. Veškeré etapy měly prověřit naši odolnost, soudržnost, soustředění a samozřejmě logické smýšlení a smysl pro humor. Hned z počátku na nás čekalo lano. Vázání uzlů samozřejmě. Ovšem v nadživotní velikosti uzlovačky. To my jsme totiž tvořili konce lana. S každou následující etapou nám ubývaly síly, ale touha přežít je nejsilnější co v člověku je. Dostat se přes vysokou zeď, dojet na jedné lyži závod jako první a plni vyčerpání dosáhnout vrcholu našich sil, a překonat cesty plné nástrah nejen přírodních, ale i nastražených od nepřátelských kmenů. Vítězství se střídalo s neúspěchem, ale ten nás nemohl odradit. Slunce překročilo nejvyšší bod své denní trasy. Nastával čas oběda. Začali jsme být zvědaví co bude. Další překvapení: ‚Nyní si budete muset obstarat oběd. Na kopci je v určitém území rozmístěno vše co k přípravě oběda potřebujete. Nahoru budete běhat štafetově. Každý z Vás může vzít pouze jednu věc. Ať se jedná o mléko nebo bramboru či cibuli.‘ První z nás vyběhli. Najít suroviny jako mléko, konzervy či papriky se může zdát snadné, ale věřte mi, že i bílá krabice se dá v hnědé hlíně dobře schovat. Po ukončení časového limitu jsme zhodnotili suroviny, ze kterých jsme měli utvořit oběd pro celý kmen. Získali jsme dobrou zásobu. Měli jsme jasno. Bude čína, salát a jahodový koktejl. Hned ale začal další boj. Tentokrát o kuchyň. Jak se říká: ‚Kdo dřív přijde, ten dřív mele.‘ Po výtečném námi připraveném obědě se boj bral více zvesela. Ale i přes to byly kmeny neúprosné a nemilosrdné. Boje trvaly až do večerních hodin. Samozřejmě jsme se u některých hlavně bavili, takže to někdy vypadalo spíše jako groteska nežli boj. Ale i tak v nás hryzalo to, že nám jde o přežití. Večer jsme usedli za mírový stůL a chvíli jsme se věnovali mírovým jednáním u hry Carcanssonne.
Den 3.
Ale ráno byla veškerá jednání ta tam. Znovu jsme vklouzli do zápalu boje. Ten byl tentokrát kratší neboť k hlavnímu boji jsme se museli opět spojit. To byl boj kmenů s chatou. Přesněji řečeno s nepořádkem v chatě. Tento boj byl za chvíli výtězně vybojován, a tak jsme se znovu přesvědčili, že je nejlepší táhnout za jeden provaz.
zapsala účastnice Kohi
